Dárek od nepřítele

Byl první jarní den. Slunce venku krásně svítilo a svými prvními paprsky prohřívalo zemi. Vzduch byl svěží a voňavý a sliboval dlouhou řadu překrásných dní. Pepík právě slavil své desáté narozeniny a dostal spoustu báječných dárků. Musel být moc hodný, protože v krabicích zabalených do ozdobného papíru s velkými červenými mašlemi našel všechny dárky, po kterých toužil. Ve velké modrobílé krabici našel červeného sporťáka. V další zelenožluté krabici našel supermoderní fotoaparát a ve třetí červenobílé ultralehký dalekohled. Byl štěstím bez sebe. Jezdil s autíčkem sem a tam po domě. S novým fotoaparátem vyfotil nejdříve maminku s vařečkou v ruce a v červené kuchařské zástěře s bílým čepečkem na hlavě. Pak tatínka s plným talířem, jak radostně drží v ruce vidličku s napíchnutým velikým kusem masa. Pak hned sestru, která na něj ukazovala dlouhý nos a rezatého kocoura, právě šplhajícího po čerstvě vypraných sněhobílých záclonách. Vyběhl na zahradu, aby vyzkoušel svůj nový dalekohled a jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že s ním vidí až za roh. Když si tak celá rodina užívala dopoledne, ozval se u dveří zvonek. Stála tam sousedka celá nešťastná, že se jí rozbila pračka a jestli by jí Pepíkovi rodiče mohli pomoci s opravou. Taky, jestli by Pepíkova sestra Jitka mohla vyvenčit jejího psa, protože jí dnes nějak moc rozbolelo koleno. Mamka, taťka i Jitka šli sousedce pomoci. Protože byl Pepík vždycky hodný a nic neprovedl, nebáli se ho nechat doma na chvíli samotného.

"Jen běžte, já si tu zatím budu pěkně hrát se svými novými dárky."

"Však my budeme za chvíli zpátky," řekla maminka a o chvilku později už se za nimi zavřely dveře. Netrvalo to ani minutku, když zvonek u dveří zazvonil znovu.

"Jsou tři a ani jeden si nevzpomněl, že si má vzít s sebou klíče," řekl si Pepík a běžel otevřít. Ale před vchodem nikdo nestál, jen na rohožce byla položena ještě jedna krabice v ozdobném obalu s mašlí. Byla zabalená v černém papíru se zlatými a stříbrnými spirálami a klikyháky. Mašle byla vytvořena ze zlatých a stříbrných provazů, které byly omotány břečťanem.

"To je ale zvláštní dárek. Buď mi ho ještě zapomněli dát rodiče, nebo je možná od sousedky. To je od ní hezké, příště jí půjdu vyvenčit psa já," řekl si Pepík, vzal krabici, zabouchl dveře, posadil se ve svém pokojíčku na postel a začal dárek rozbalovat. Nebylo jednoduché mašli rozvázat, uzel byl pevně utažený a břečťan omotaný kolem provazů se zadrhával a zamotával, až nakonec Pepík musel jednotlivé lístky břečťanu utrhat. Čím déle Pepík rozbaloval dárek, tím více se těšil na jeho obsah. Konečně se mu povedlo podivnou mašli rozvázat a teď už stačilo pouze roztrhat ozdobný papír. Ale ani to nebylo jednoduché. Pepík marně hledal přeložený okraj papíru, kde by mohl začít trhat. Zdálo se, jako by krabice byla zabalená do jednoho celistvého kusu papíru, který nikde nezačínal, ani nikde nekončil. Na malou chvíli si Pepík pomyslel, že ta černá hranatá věc se zlatými a stříbrnými spirálami a klikyháky je snad sama od sebe tím dárkem. Něco jako výstavní kousek a že ho možná tím, jak utrhal lístky břečťanu a rozvázal provaz, úplně zničil. Přiložil si krabici k uchu, zatřásl s ní a uvnitř něco zarachotilo.

"To tedy znamená, že tam přeci jen bude nějaký dárek," říkal si Pepík a běžel do kuchyně pro nůžky. Snažil se jimi do krabice udělat díru, aby mohl roztrhnout papír, ale mělo to stejný výsledek, jakoby chtěl nůžkami udělat díru do skály. Seděl na posteli, díval se na krabici a říkal si, že tenhle dárek asi opravdu nikdy neuvidí. Otáčel krabici ze všech stran, až si všiml, že zdobení uprostřed jedné strany krabice ve tvaru stočeného hada zazářilo. Pepík, ani nevěděl proč, přes ně přejel prstem. Uslyšel drobné cvaknutí a čekal, co se bude dít. Nic už se ale nestalo. Otočil tedy krabici na další stranu. Stříbrné zdobení ve tvaru vlnky také zazářilo. Pepík po něm přejel prstem a uslyšel další drobné cvaknutí. Krabice ve tvaru krychle měla dohromady šest stran. Na třetí straně bylo zlaté zdobení ve tvaru dvou vlnek, na čtvrté byla stříbrná pružina, na páté straně trojúhelník a na šesté straně stříbrný otazník. Pepík postupně přejel prstem přes všechna zlatá a stříbrná zdobení a pokaždé, když to udělal, uslyšel drobné cvaknutí. Teprve když uslyšel poslední šesté cvaknutí, se krabice začala celá třást. Pepík se polekal a položil ji na svůj psací stůl. Najednou se všechny strany krabice začaly posouvat směrem od sebe, až se uprostřed vytvořil dost velký prostor na prostrčení ruky desetiletého kluka. Dovnitř nebylo vidět a Pepík se bál, že by ho mohlo něco kousnout, ale zvědavost mu nedala a tak zavřel oči, stiskl zuby a ruku otvorem prostrčil. Uprostřed nahmatal něco pevného, tak akorát do dlaně. Zdálo se, jakoby to bylo dřevěné. Pepík vytáhl ruku a sevřenou pěst pomalu otevíral. Jak se podivil, když v ruce držel malou dřevěnou vyřezávanou krabičku ve tvaru srdce. Byla otevírací a Pepík už si říkal, kolik mu dá asi práce, než se mu podaří ji otevřít. K jeho překvapení se ale se zavrzáním otevřela sama a uprostřed na maličkém tmavě modrém saténovém polštářku ležel jeden jediný čokoládový bonbón. Pepík se naštval.

"Tak to je super. Tolik práce, kvůli jednomu bonbonu?"

Popadl bonbon a hodil ho rovnou do pusy. Byl moc dobrý, mléčná čokoláda se mu pomalu rozpouštěla v ústech, když tu se Pepíkovi zatočila hlava, před očima se mu objevil zdánlivě nekonečný tunel fialových, modrých a zelených barev a vtáhl ho dovnitř. Pepík křičel z plna hrdla. V duchu litoval, že tu zpropadenou krabici nevyhodil rovnou do koše. Propadnul se tunelem do veliké zahrady, která byla plná uschlých keřů a zvadlých květin. Přímo před ním stál obrovský strašidelný dům, celý porostlý břečťanem. Podíval se na sebe a zjistil, že na krku mu visí jeho nový fotoaparát. V jedné kapse má svého červeného sporťáka a v druhé kapse dalekohled. Vešel do toho domu a tam uprostřed místnosti stála stará, hrozivá čarodějnice s dlouhým špičatým nosem a vztahovala k němu ošklivé vrásčitě ruce, jako pařáty.

"Ááá, konečně se mi povedlo unést dalšího desetiletého chlapečka. Desetileté mám nejraději, jsou takoví dobroučcí a šťavnatí."

Pepík instinktivně vytáhl fotoaparát a vyfotil čarodějnici s bleskem. Záblesk ji na chvíli oslepil a on měl tak možnost rychle utéct. Utíkal, co mu síly stačily. Zastavil se až na cestě, která před ním vedla tak daleko, kam ani nedohlédl. Jak tak kráčel po cestě, potkal sedláka, kterému zapadl vůz tažený koňmi do bahna a nemohl ho vytáhnout.

"Rád bych vám pomohl, ale nevím jak," řekl Pepík a z kapsy mu vypadlo autíčko, které jakmile se dotklo země, začalo se zvětšovat a zvětšovalo se a zvětšovalo, až bylo stejně tak velké, jako opravdové auto. Pepík pomohl sedlákovi přesunout všechen náklad z vozu do auta, koně poslali napřed a nasedli.

"Jak se to řídí?" zeptal se sedlák.

"To já nevím, nikdy jsem nejezdil," řekl Pepík, ale autíčko na nic nečekalo a samo se rozjelo dál po cestě. Jelo až k sedlákovu obydlí. Po chvíli se u cesty začaly vynořovat domy se zahradami a Pepík si všiml, že na každé z těch zahrad stojí velký šedý kámen.

"Proč mají všichni na zahradách ty kameny?" ptal se Pepík.

Sedlák vzdychl: "To je na dlouhé vyprávění."

Sedlákova rodina Pepíka vroucně přivítala. Byli rádi, že pomohl jejich tatínkovi dostat se v pořádku domů. U večeře musel všem vyprávět, jak se k nim dostal. Povídal o dárku. O tom, jak se do něj dostal. O barevném tunelu i čarodějnici. Sedlák měl dvě děti, oběma bylo devět let a ty mu začaly vyprávět o čarodějnici hrozné věci. Je prý zlá a strašlivá. Nenávidí všechny děti a nejvíc ze všeho ty desetileté. V tomhle kraji začarovala všechny děti. Proměnila je v kámen o jejich desátých narozeninách. Protože jich v okolí víc nezůstalo, začala si další děti přivolávat z Pepíkova světa. Ty už ale nezkamení, ale čarodějnice je všechny...Ale děti už to nedořekly.

"Dá se ta čarodějnice nějak zastavit?" ptal se Pepík.

"Jeden způsob existuje, ale v podstatě je nám k ničemu. Čarodějnice nikdy nesmí vidět svoji vlastní tvář, svůj vlastní obraz. Kdyby totiž viděla, jak strašně vypadá, ten pohled by ji zničil. Ale problém je, že neexistuje možnost, jak by se čarodějnice mohla vidět. V zrcadle, v odrazu vody, ani jiných předmětů není její tvář vidět. Navíc mým dětem bude už příští týden deset let," vysvětlil Pepíkovi sedlák.

"Teď tu ale musíš zůstat schovaný, protože čarodějnice tě bude určitě hledat. Jsi její nejnovější kořist a určitě si tě nenechá ujít."

Jak to sedlák dořekl, rozrazily se dveře a v nich stála ošklivá čarodějnice. K tomu ještě pořádně naštvaná.

"Ááá, tady je moje večeře!"

Všichni se rozutekli na všechny strany a Pepíkovi se podařilo kolem čarodějnice proklouznout ven. Nasedl do svého autíčka a nechal se odvézt přímo do strašidelného domu. Zatímco ho čarodějnice hledala uvnitř sedlákova obydlí, rozhlížel se Pepík u ní doma. Kam by tak mohl dát její fotku, kterou se mu podařilo udělat? Naštěstí našel čarodějnou knihu a fotku položil mezi stránky. Rychle naskočil do auta a jel zpátky k sedlákovu domu. Zastavil daleko před domem, vytáhl dalekohled, aby se podíval, jestli už je čarodějnice pryč. Nikde už ji neviděl. Nasedl do auta a popojel až před stavení, vešel dovnitř a tam našel sedlákovu rodinu celou roztřesenou sedět u stolu.

"To zas bylo, ale už je naštěstí pryč. Jakmile zjistila, že tady nejsi, vydala se tě hledat. Pepíku, musíš si dávat pozor."

"Nebojte se, jestli se nepletu tak bude za chvíli po čarodějnici. Stihl jsem totiž udělat její fotku."

"Fotku, co to je?"

Pepík jim vysvětlil, jak funguje fotoaparát, a celou sedlákovu rodinu vyfotil.

"No a přesně takovou fotku jsem udělal i čarodějnici a dal jsem jí do čarodějné knihy."

Sedlák s manželkou i dětmi se začali radovat.

"Doufejme, že to vyjde."

Několik dní se nic nedělo a desáté narozeniny sedlákových dětí se nezadržitelně blížily, v obydlí zavládla ponurá atmosféra. Nikdo s nikým nemluvil a všichni byli pohrouženi do svých myšlenek. Když narozeninový den přišel, oběma sedlákovým dětem začaly kamenět nohy. Nejdříve jim zkameněly prsty u nohou, potom celá chodidla, pak i lýtka a stehna a pokračovalo to dál. Děti křičely a plakaly, sedlák s manželkou se to snažily nějak zastavit, ale nebylo jak. Až obě děti úplně celé zkameněly. Kameny byly studené jako led a tak je sedlák vynesl na zahradu, aby se zahřály alespoň trochu na sluníčku. Sedlák a jeho žena plakali. Pepík byl v šoku. Najednou uslyšeli velikou ránu. Čarodějnice konečně otočila tu správnou stránku a našla svoji fotku. Když se na ni podívala, zahřmělo, zablýsklo se a přímo do té ošklivé zlé čarodějnice uhodil blesk a spálil ji na popel. Sedlák s manželkou jen pozorovali tu velkou bouřku, která se přihnala z ničeho nic a překryla čisté modré nebe. Trvala jen chvíli a hned jak vysvitlo slunce, začaly se všechny zkameněliny proměňovat zpátky v živé a zdravé děti. Kletba byla zlomena. Byla to veliká sláva a Pepík se stal hrdinou. Měl radost, ale zároveň byl trochu smutný.

"Ale jak se teď vrátím domů já?"

"Jen se neboj, chlapče, to už jsme vymysleli. Domů se dostaneš úplně stejně, jako ses dostal sem. Prohledali jsme ten strašidelný dům a našli jsme tam tohle." Sedlák vytáhl stejnou dárkovou krabici, jakou Pepík našel přede dveřmi na rohožce. Pepík se zaradoval a se všemi se rozloučil. Utrhal lístky břečťanu, rozvázal provaz a začal prsty přejíždět přes zlatá a stříbrná zdobení. V malé dřevěné krabičce našel tentokrát bonbon z bílé čokolády, a když ho snědl, propadl se barevným tunelem zpátky do svého pokoje. To mu ale spadl kámen ze srdce. Zdálo se, jakoby neuplynul téměř žádný čas, protože rodiče se sestrou se teprve vraceli od sousedky.

"Tak jak ses měl?" zeptala se mamka.

"Docela dobře," řekl Pepík a maminka mu podávala krabičku s čokoládovými bonbony.

"Tohle ti posílá sousedka k narozeninám."

"Ech, že moc děkuji," řekl Pepík a když se nikdo nedíval, pro všechny případy spláchl všechny čokoládové bonbony do záchodu.