Prsten s černou perlou

V ten osudný den měl mít zamilovaný pár dvou mladých lidí svatbu. Nevěsta stála ve svých bílých šatech před oltářem, ale ženich stále nepřicházel. Dívka pod závojem začínala být nervózní a srdce jí tlouklo jako o závod, když tu se konečně otevřely dveře. Ale nebyl to ženich, kdo v nich stál. Byl to poslíček, který nevěstě přinesl psaní.

Má lásko,

nevím, jak bych mohl omluvit bolest, kterou ti právě působím. Ale dnes v noci jsem si uvědomil, že na svatbu nejsem dost připravený. Jsme oba mladí a já bych rád procestoval celý svět, než zapustím kořeny. V tuto chvíli už sedím v letadle a věřím, že můj čin pochopíš a snad mi někdy odpustíš.

S láskou, Marcel

Nevěsta se rozplakala a na místě pod tíhou svého zármutku, omdlela.

Tak byla svatba zrušena.

"To je neslýchané!" povídaly si pavlačové báby ještě dlouho poté.

Dívka se uzavřela doma ve svém smutku a nepřestávala plakat. Jednoho dne, když už měla oči celé opuchlé a všechny slzičky si vyplakala, zaťukal na okno malý ptáček. Dívka okno otevřela a on rychle vlétl dovnitř. Byl to kolibřík a svými křídly mával tak rychle, že je pouhé oko téměř nezahlédlo. Kolibřík poletoval kolem dívčiny hlavy jako malé motorové letadlo a zacvrlikal jí: "Už se netrap pro toho, který ti zlomil srdce. Jsi moc krásná a chytrá dívka. I já sám bych si přál takovou za ženu, kdybych byl člověkem. Neboj se, tvá velká láska na tebe teprve čeká."

Dívku ptáčkova slova moc potěšila a byla ráda, když kolem ní poletoval a vyprávěli si spolu. Kolibřík uměl dívce naslouchat i jí dobře poradit. A když to nejvíce potřebovala, podpořil ji, jako zatím žádný člověk na světě. Co bylo nejdůležitější, dokázal ji rozesmát. Létal za ní každý den a dívka se vždy už nemohla dočkat, až zobáčkem zase zaťuká na její okno.

Chlapec, který dívce zlomil srdce, zatím jezdil po světě křížem krážem a setkával se s různými lidmi a národy. Jednou jeho loď za velké bouře ztroskotala a on se tak nechtěně dostal na ostrov, kde žil podivný kmen křováků. Byli to lidé, kteří žili v úzkém spojení s přírodou a často se radili se svými kmenovými duchy prostřednictvím staré vědmy Umbabwe. Chlapec u nich mohl zůstat tak dlouho, než pro něj přijede nová loď, která by ho odvezla zpátky domů. Žilo se mu mezi těmi lidmi dobře. Jednoho dne mu ale zvědavost nedala a přišel za vědmou Umbabwe, aby se zeptal, co ho v budoucnu čeká. Vědma se na něj podívala svýma slepýma očima a ukázala mu, aby se posadil naproti ní.

"Čeho žádáš?" zeptala se.

"Rád bych se podíval na to, co mě čeká."

"Hmm," zabručela vědma a rozhodila před sebe na zem hrst kamínků. Byla slepá a chlapec se divil, jak dokáže z těch kamínků něco vyčíst. Ale vědma zavřela oči, začala se kymácet ze strany na stranu a vydával při tom podivné bručivé zvuky.

"Duchové vod, země, vzduchu i ohně. Povězte mi, co čeká tohoto mladého muže přede mnou."

Po chvíli vědma Umbabwe otevřela oči.

Duchové říkají: "Ten, kdo neváhá zlomit srdce milované, pro zájmy a touhy své zatím nesplněné, na vlastní kůži pocítí stejnou bolest, kterou způsobil a pouze tak odčiní tíhu všech svých vin."

Chlapec byl zaskočený, ani vědmě nepoděkoval a zmizel z jejího stanu pryč. Nemohl ale přestat myslet na to, co mu vědma řekla. Každý den se procházel po pláži a vzpomínal na svou lásku, které tak ublížil a konečně si přiznal, že se mu po ní začíná stýskat. Procestoval už téměř celý svět a přišel čas, kdy se chtěl konečně usadit. Rozhodl se tedy, že svůj skutek napraví. Přiveze své dívce domů prsten s černou perlou, kterou sám uloví, na znamení toho, že ona je pro něj tou jedinou a výjimečnou dívkou. A znovu ji požádá o ruku.Vrhl se tedy do moře a hledal černou perlu. Trvalo to mnoho dní, než konečně objevil místo, kde se takové perly daly najít. Potopil se a vylovil mušli barvy písku. Když ji otevřel, našel v ní velkou černou perlu. Schoval ji do brašny, kterou měl ovázanou kolem pasu a byl šťastný, že splnil svůj úkol, který si uložil a pyšný, že se dokázal tak vytrvale a hluboko potápět. Plaval zpátky na břeh, a tuze se polekal, když kolem sebe uviděl plavat šedomodrou ploutev.

"Proboha, to je žralok," vyděsil se a plaval co nejrychleji pryč.

Žralok byl ale rychlejší, otevřel svou velkou tlamu se dvěma řadami ostrých zubů a chlapci ukousl ruku. Moře vyvrhlo chlapcovo tělo jinak neporušené a obyvatelé kmene se k němu ihned rozeběhli na pomoc. Za pomocí přírodních léků, svých zkušeností a vědmy Umbabwe chlapci dokázali zachránit život.

"To je ten trest, o kterém jsi mi vyprávěla?" ptal se chlapec vědmy, která ho ošetřovala, když se probudil.

"Kdepak chlapče. Tohle je jen následek toho, že ses pohyboval tam, kde jsi neměl co dělat."

Chlapec se rozčílil: "Ale vždyť jsem to dělal kvůli ní!"

Vědma zamrkala svýma slepýma očima: "Kdepak, hlupáku! Dělal jsi to pouze sám pro sebe. Ne proto, abys odčinil bolest, kterou jsi jí způsobil, ale proto, abys ve svých očích před ní vypadal jako hrdina. Máš, co si zasloužíš!" Řekla vědma, odešla a už se za chlapcem nevrátila.

Konečně přijela loď, která ho měla odvézt domů. Nejdříve si nechal vyrobit dřevěnou ruku a potom zašel ke zlatníkovi, aby z perly vytvořil skvostný zásnubní prsten. Hrdý na tu krásu zazvonil u dívčiných dveří. Dívka otevřela a upřeně na chlapce hleděla. Tak často si představovala tuto chvíli, jak se k ní chlapec vrací a po celý čas myslela, že mu vše odpustí a přijme ho zpět. Ale když před ní chlapec poklekl, aby jí požádal o ruku a podal jí prsten s černou perlou, sklopila oči a prsten mu vrátila.

"Ale co to děláš? Tu perlu jsem pro tebe sám vylovil a přišel jsem kvůli tomu o ruku. Žralok mi ji ukousl."

Dívka se na chlapce podívala: "Velmi jsem tě milovala. Ty máš teď dřevěnou ruku, ale kdo uzdraví mé zlomené srdce?" A poslala chlapce navždy pryč.

Stál na ulici, díval se na prsten s černou perlou a věděl, že vědma Umbabwe měla pravdu. Srdce ho bolelo. Dívku měl rád a teď o ni přišel. Tak se vydal znovu do světa, aby našel novou lásku, hlavně ve svém srdci.

O pár chvil později zaťukal na dívčino okno kolibřík a všiml si, že je dívka opět uplakaná.

"Proč tak krásná dívka jako ty opět pláče?" poletoval jí kolem hlavy.

Dívka si utřela slzy z tváře a řekla: "Óóó, ptáčku, ty jediný mi rozumíš, tobě jedinému mohu věřit. To tebe mám nejraději na světě. Kéž bys mohl být ty mým mužem."

Jakmile to dívka dořekla, proměnil se ptáček v člověka. Byl celou tu dobu zakletý a mohla ho vysvobodit pouze upřímná láska. Tak se dívka své vytoužené svatby dočkala a její nový manžel jí nikdy ani slůvkem neublížil.