Sběratel motýlů

Fredie byl vždycky tak trochu podivín. Bavilo ho různé experimentování. Rád chodil na hodiny chemie, zvláště pak na praktickou část, kde mohl slévat různé chemické sloučeniny a pozorovat, jak spolu reagují. Ze svého pokoje si vytvořil malou laboratoř, kde trávil celé hodiny. Rodiče o něj měli trochu strach, protože kluci v jeho věku většinou trávili hodně času venku. Běhali po dvoře, hráli fotbal nebo vyváděli různé vylomeniny. Ale Frediemu stačilo být zavřený v pokoji a dělat svoje pokusy. Jednoho dne právě pracoval na vytvoření nového roztoku, který byl určen k rychlé změně barev a chystal se kápnout poslední tři kapky důležité sloučeniny do sklenice od okurek. Ale venku zuřila příšerná bouřka a právě v okamžiku, kdy se Fredie tolik soustředil, aby nakapal do sklenice správný počet kapek, uhodil blesk a za ním následovala ohlušující rána, která rozhoukala i auta na parkovištích. Fredie se lekl a místo požadovaných tří kapek, jich do roztoku nakapal pět.

"Ale nééé, teď budu muset začít úplně od začátku," postěžoval si Fredie a chystal se obsah sklenice vylít do umyvadla. Vyrušila ho však letící moucha. Prolétla mu kolem hlavy, dvakrát zabzučela a padla mrtvá na polici nad Fredieho stolem. Neměl rád mouchy a tak ji hned z police smetl a moucha, jak zákon schválnosti káže, mu spadla přímo do sklenice s pokaženým roztokem. Chvíli tam plavala bříškem nahoru, když najednou začala hýbat nožičkama a plavala v roztoku sem a tam. Fredie to chvíli pozoroval, mouchu ze sklenice vytáhl, ta oklepala svá mokrá křídla, zabzučela a vylétla oknem.

"To je divné, myslel jsem si, že je mrtvá," říkal si pro sebe. Ale nedalo mu to a sklenici s pokaženým roztokem nevylil, jak měl původně v úmyslu. Nadepsal ji třemi otazníky a položil na polici nad hlavou. Pracoval na svém novém roztoku, když si všiml mrtvého pavouka. Byl otočený na zádech, všechny nohy zkroucené blízko k tělu, jak už to u mrtvých pavouků bývá. Tentokrát nebylo pochyb, že je po něm. Fredie otevřel sklenici a mrtvého pavouka do ní hodil. Po chvíli pavouk začal natahovat své dlouhé nohy. Fredie ho opatrně vytáhl, pavouk dvakrát povyskočil a utekl se schovat do škvíry mezi knihy.

"Týýý jo. Omylem jsem vytvořil živou vodu!"

Od toho dne Fredie chodil po zahradách a lesích a zkoušel oživovat všechny mrtvolky, které našel. Bylo to těžké hledání, ale byl vytrvalý. Nejdříve našel ptáčka, potom ježka a nakonec sousedova zaběhlého křečka. Ale bohužel ani na jednoho z nich roztok nefungoval. Ještě jednou tedy zkusil použít mouchu, pavouka a motýla. U těchto tří to zafungovalo. Zdálo se, že roztok účinkuje jen na živočichy z říše hmyzu. Přinesl svůj výtvor do školy, aby ho ukázal panu učiteli chemie. Jak ten byl z toho nadšený! Navrhl malého vědátora do Mezinárodní soutěže vědců a sběratelů a začali spolu pracovat na tom, aby takového zázraku vytvořili více. Všechno dělali přesně tak, jak to udělal malý Fredie doma. Ale pokus už se nechtěl znovu podařit.

"Někde musíme dělat chybu," řekl učitel a hladil si svou zrzavou bradku.

"Nevzpomínáš si, Fredie ještě na něco dalšího nebo zvláštního, co se stalo toho dne, kdy jsi vytvořil tenhle zázrak?"

"Nóóó, vím jen, že byla venku strašlivá bouřka a uhodil blesk a za ním následovala obrovská rána a já se lekl a do roztoku jsem omylem kápl o dvě kapky navíc."

"Hmm, to je zajímavé. Zkusíme tedy počkat na bouřku. Zatím si chlapče chraň svou sklenici jako oko v hlavě. Jsem si jistý, že za svoji práci získáš první cenu."

Fredie sklenici, která byla celá plná, pevně zavřel a uložil ji do skříňky s věcmi, na které si dával obzvlášť velký pozor. Nechtěl riskovat, že by mu spadla z police, na které ji měl původně. Byl týden před soutěží a u dveří domu, kde Fredie bydlel, zazvonil zvonek. Rodiče šli otevřít a za dveřmi stál strýc Norbert.

"Norberte, co tady děláš? Chci říct, to jsme rádi, že tě vidíme," řekla maminka s křečovitým úsměvem na tváři.

"Ahóóój rodino, jedu právě kolem a tak jsem si řekl, že navštívím svého báječného bratra s jeho úžasnou ženuškou a tím nejchytřejším malým vědátorem," zahulákal strýček Norbert bujaře, poklepal otce po rameni, mámě chytil tvářičky a zatřásl s nimi, až to zamlaskalo a Frediemu rozcuchal vlasy tak, že přes ně ani neviděl. Než se stačila celá rodina vzpamatovat, už byl strýček Norbert uvnitř i se svým obřím kufrem a hulákal z předsíně: "Jóóó, málem bych zapomněl, vzal jsem si 14 dní dovolenou, takže to můžeme pořádně roztočit!" A zmizel do kuchyně. Rodiče i Fredie se na sebe podívali a protočili oči. Čas strávený se strýčkem Norbertem byl totiž většinou horší, než ta nejděsivější noční můra. Strýček se nechal bezostyšně obsluhovat, všechny kolem sebe komandoval, neustále se s něčím vytahoval, dělal si legraci ze svého bratra, Fredieho otce a nikomu nedal ani na chvíli pokoj. Pořád mluvil a mluvil a nedal se nijak odbýt.

"Zrovna když mě čeká ta vědecká soutěž," povzdechl si Fredie.

"Tááák, panstvo, přišel čas, abych vám ukázal, na čem teď pracuji," rozkřikl se strýček Norbert s plným břichem, když maminka sklízela nádobí po obědě ze stolu. Vytáhl svůj velký kufr a otevřel ho.

"Příští týden se budu účastnit Mezinárodní soutěže vědců a sběratelů a s touhle jedinečnou sbírkou tu soutěž určitě vyhraju."

"Cože? Ty budeš soutěžit?" vyděsil se Fredie.

"No jistě a jsem si jistý, že budu mít velký úspěch."

"Náš Fredie taky bude soutěžit, viď?" řekl pyšně otec a zamrkal na syna.

"Opravdu a s čímpak?"

"To je tajemství," řekl Fredie.

"Óóó, mladý pán se bojí, že by mu snad jeho nápad mohl někdo ukrást. Určitě to bude skvělý nápad, že?" řekl povýšeně strýček Norbert a odporně se zasmál zpoza otevřeného kufru.

"To já takové tajnosti dělat nemusím. Do soutěže zbývá už jen týden a nikdo by nezvládl za tak krátkou dobu vytvořit něco tak úžasného, jako jsem zvládl já osobně. Trvalo mi to celý rok!" Konečně na všechny otočil svůj velký kufr. Uvnitř bylo pět pater úhledně naskládaných malých krabiček a uvnitř každé takové krabičky byl špendlíkem připíchnutý motýl. Fredie se vyděsil. Motýly měl moc rád, a když viděl tak velké množství propíchnutých tělíček, srdce se mu sevřelo.

"To koukáte, co?" smál se strýček Norbert, až se za břicho popadal.

"Ale vždyť jsou všichni mrtví," poznamenal smutně Fredie.

"Samozřejmě, že jsou mrtví, jak jinak bych je mohl ukazovat?" rozčílil se strýček Norbert. Fredieho táta raději nic neříkal, ale mamka prohlásila: "Rozhodně se mi víc líbí živí motýli."

"Ničemu nerozumíte," urazil se strýček, zavřel svůj kufr a odešel trucovat do pokoje pro hosty. Dalšího dne přišla bouřka a Fredie co nejrychleji běžel za svým učitelem do kabinetu.

"No kde jsi? Už jsem se bál, že to nestihneme. Honem rychle, pojďme to zkusit."

Zopakovali svůj pokus. Chvíli čekali, až se zablýská, potom se ozvala ohlušující rána a Fredie do roztoku nakapal pět kapek. Učitel sebral mrtvou mouchu, kterou si pro tuhle příležitost našel ve svém kabinetu a hodil ji do sklenice. Moucha k jejich veliké radosti obživla. Byli nadšení! Konečně se jim to povedlo. Učitel pomohl Frediemu se zapisováním poznámek o správném postupu k vytvoření Hmyzí živé vody, jak jí Fredie pojmenoval a dal mu ještě jedno varování: "Teď musíš být velmi opatrný, chlapče. Soutěž je už pozítří. Do té doby měj sklenici dobře schovanou a poznámky měj neustále u sebe. Klidně si je dávej přes noc pod polštář."

Fredie se panu učiteli svěřil, že soutěže se bude účastnit i jeho strýc Norbert se sbírkou motýlů.

"Sbírka motýlů? Fuj! Ale to je nechutné. Ty se ale, chlapče, nemáš čeho bát. Je to soutěž vědců a sběratelů. To znamená, že vědci, to jsi ty, budou soutěžit v jedné místnosti a sběratelé, to je tvůj strýček, budou soutěžit ve druhé místnosti. Jinými slovy řečeno, výherci budou dva. Jeden ze všech přihlášených vědců a druhý ze všech přihlášených sběratelů. Navíc, zatímco tvůj strýček hmyz zabíjí, ty ho oživuješ. A to ti nemůže nikdo vzít."

"To tedy ne," řekl Fredie a trochu se mu ulevilo. Svého učitele na slovo poslechl a zápisník nosil pořád u sebe. Sklenici s živou vodou pevně uzavřel a schoval do skříňky ve svém pokoji. Den před soutěží po obědě se zmínil, že jde do pokoje udělat ještě poslední ověřovací zkoušku a strýček Norbert se ho znovu ledabyle zeptal: "S čímpak, že to budeš soutěžit?"

"Jak jsem řekl, to je tajemství," odpověděl Fredie a odešel do svého pokoje. Strýček se rychle vymluvil, že je po obědě tuze unavený a půjde si před tím velkým dnem na chvíli lehnout, ale do svého pokoje nedošel.

"Já ti dám, tajemství!" Tajně se připlížil k Fredieho pokoji a škvírou mezi otevřenými dveřmi pozoroval, co tam chlapec dělá. Fredie právě vytahoval sklenici s podivným nápisem ze skříňky, otevřel ji a hodil do ní mrtvou mouchu. Po chvíli moucha vylétla živá víc, než kdy dřív a strýčku Norbertovi došlo, že na tenhle projekt jeho sbírka motýlů rozhodně nemá. Vzal si malé kukátko, aby viděl, co je na sklenici přesně napsáno: Hmyzí živá voda. Než se začalo stmívat, šel Fredie ještě hledat nějaké mouchy a pavouky. Strýček se zatím vplížil do jeho pokoje, vzal si jeho sklenici s živou vodou a vyměnil ji za sklenici opatřenou stejným nápisem, ale s úplně obyčejnou vodou. Konečně přišel den soutěže. Vědci se řadili do jedné fronty, aby potvrdili svůj příchod a sběratelé do druhé. Fredie po očku sledoval, kdy se objeví jeho strýček ve druhé frontě. Když v tom uslyšel známý hlas: "Tak už je to tady, chlapče. Hodina zúčtování se přiblížila."

Fredie se polekal: "Strýčku, stojíš ve špatné frontě, sběratelé jsou vedle."

"Žádný strach, chlapče, já stojím v té nejsprávnější frontě na světě, to mi věř," ošklivě se zasmál strýček a klidně stál ve frontě pro vědce dál. Fredie to nechápal, ale řekl si, že dál už se o strýčka nebude zajímat. Soutěž konečně začala. Na vystoupení jednotlivých vědců se přišlo podívat tolik lidí, že někteří už si neměli kam sednout a museli stát. Frediemu přišli fandit rodiče a pan učitel, který na něj zamrkal a ukázal mu, že mu drží všechny palce. Konečně přišel Fredie na řadu. Na stůl vytáhl sklenici se svým roztokem a pytlík naplněný mouchami a pavouky.

"Nyní vám ukážu, jaké zázraky umí Hmyzí živá voda."

Všichni napjatě pozorovali, co se bude dít. Fredie hodil mouchu do sklenice a chvíli čekal, vytáhl ji, ale moucha ležela dál na jeho dlani bez hnutí.

"To musí být nějaký omyl," omluvil se Fredie a zkusil to ještě jednou s pavoukem. Ale ani ten se nezačal hýbat.

"Nechápu, co se to stalo. Ještě včera to všechno bezchybně fungovalo."

"To nic chlapče, to se někdy stává. Třeba se ti to podaří příští rok." Řekl pán z tříčlenné komise, která jednotlivé vědecké projekty posuzovala a jemně tak Frediemu naznačil, aby dal prostor dalšímu soutěžícímu. Fredie se sklopenou hlavou odešel a postavil se vedle pana učitele.

"Co se stalo?" ptal se vyjevený učitel.

"Já nevím," řekl smutně Fredie a učitel ho chytil kolem ramen.

Na řadu přišel strýček Norbert. Na stůl postavil svoji sbírku motýlů a vedle sklenici s roztokem.

"Nyní vám já ukážu, jak zázračně funguje moje Hmyzí živá voda. Pracoval jsem na tom několik let."

Strýček Norbert vytáhl z krabičky jednoho ze svých mrtvých motýlů a hodil ho do sklenice. Po chvíli ho vytáhl, motýl zatřepetal svými krásnými křídly a rozlétl se po místnosti. Sálem se rozeznělo hlasité: "Óóóóó." A pán z komise začal tleskat.

"Je to podvod!" vyřítil se pan učitel přímo ke komisi.

"Tenhle muž je podvodník a zloděj. Ukradl projekt tomuhle chlapci. Vidíte ty motýly? Původně měl soutěžit u sběratelů a vůbec ne u vědců. Hmyzí živou vodu vytvořil ten chlapec před ním. Ten muž je jeho strýček, který k jeho rodině čirou náhodou přijel před týdnem na návštěvu a včera večer musel vyměnit jeho sklenici. Bydlí teď u něj doma a má ke všemu přístup."

"Uklidněte se, pane a nekřičte tady." Snažil se dostat pán z komise situaci pod kontrolu. "Takže vy nám chcete říci, že tady pan Norbert ukradl projekt svému synovci?"

"Přesně tak!"

"Ale to je prachsprostá lež!" ozval se strýček Norbert. Sálem se rozlehl šum.

"Klid vážení. Klid. Existuje jednoduchý způsob, jak zjistit, kdo říká pravdu. Ten, kdo vytvořil takovýto projekt, jistě bude znát přesný postup tvorby, nemám pravdu? Prosím, pane Norberte, povězte nám, jak jste tak úžasného výsledku docílil?"

Strýček Norbert zrudl v obličeji a začal koktat: "Hmm, no, nějak si teď nemohu vzpomenout. Rozumějte, mám to všechno samozřejmě zapsané, ale zapomněl jsem si to doma."

"Hmm, takže vy si nepamatujete, jak jste postupoval při tvorbě tohoto projektu."

"Ano, ale mám to..."

"Ticho!" okřikl ho pán z komise.

"A teď ty chlapče. Víš, jaký je postup?"

"Ano, samozřejmě." Fredie všem pověděl, jak se dá živá voda stvořit. A jako důkaz jim předložil svůj zápisník. Pán z komise zápisník prolistoval a potom požádal strýčka Norberta i Fredieho, aby každý napsal na papír stejnou větu. Nevěděli, proč to po nich chce, ale větu napsali. Pán z komise se na obě věty dlouze díval a porovnával je se zápisníkem a oči za brýlemi se mu rozzářily. Vstal a ukázal zápisník i napsané věty divákům.

"Hleďte, věta napsaná tímto chlapcem je napsaná stejným písmem, jako celý zápisník. Nejenže zná zpaměti celý postup, ale on je i jeho tvůrcem. To on je autorem celého projektu. Zatímco tento pán a ukázal na strýčka Norberta je podvodník a zloděj."

"Snad se toho tolik nestalo, takový malý budižkničemu žádnou cenu vyhrát nepotřebuje. To já si ji zasloužím. Jenom jsem si tu sklenici půjčil, to snad není žádný zločin a podívejte na tu sbírku motýlů, tu jsem opravdu nasbíral já sám," snažil se ospravedlnit strýček Norbert.

"Tak to jste přišel do špatných dveří. Odveďte ho." Pán z komise na něj zavolal ochranku a ta strýčka Norberta za hlasitého pískotu a volání: "ZLODĚJ, PODVODNÍK," odvedla pryč ze sálu. Fredie zatím celému publiku ukazoval, jak Hmyzí živá voda funguje. Házel do ní ze strýčkova kufru jednoho motýla po druhém, až se postupně celá místnost zaplnila poletujícími pestrobarevnými křídly. Diváci, rodiče i pan učitel nadšeně tleskali Frediemu ve stoje a pán z komise mu předal první cenu.

"Udělal jsi moc dobře, že sis tak dobře chránil svůj zápisník. To víš, takových, jako je strýček Norbert, je mnoho. Pokračuj dál ve svých experimentech, jsi talent a myslím, že jednou dokážeš něco ohromného."

"Moc vám děkuji, pane a také musím poděkovat tady panu učiteli, protože to on mi poradil, abych zápisník nosil pořád u sebe a snažil se ho tak ochránit. "Nemáš zač, chlapče, když vidím, že se někdo snaží svými experimenty pomoci dobré věci, stejně jako ty, moc to pro mě znamená," červenal se učitel.

Celá rodina i s panem učitelem oslavovali Fredieho úspěch, zatímco strýček Norbert sbalil svoje kufry a ujížděl pryč, aby ho náhodou nechytila policie. Víckrát už se na návštěvu nevrátil.